Co je domácí násilí

 

Domácí násilí je škála chování mezi blízkými lidmi, kdy jedna osoba opakovaně ubližuje osobě druhé, přitom tyto útoky mohou mít podobu

⤇     fyzické násilí – facky, kopance, škrcení, bití pěstí či různými předměty

⤇     psychické násilí – nadávky, urážky, ponižování, zesměšňování (i ve společnosti), vyhrožování fyzickým násilím, zastrašování, odepírání spánku nebo potravy, vydírání sebevraždou

⤇     sexuální násilí – donucení k sexu či odmítaným sexuálním praktikám, znásilnění

⤇     sociální izolace – zakazování kontaktů s druhými lidmi, neustálé telefonování a kontrola, kde druhá osoba je a s kým, nezdravá žárlivost

⤇     ekonomická kontrola – omezování přístupu k penězům, kontrola výdajů, oběť musí agresora prosit o peníze na běžné potřeby, jídlo

 

Ačkoliv je nejvíce ohrožena osoba, která je objektem násilí a útoků, situace nepříznivě působí i na další blízké osoby, jsou-li svědky násilí (nejvíce však na děti).

 

Znaky domácího násilí:

⦿    probíhá v soukromí, beze svědků (kromě dětí, které bývají často svědky)

⦿    nejedná se o jednorázový incident, ale dlouhodobě se opakuje

⦿    útoky se stupňují – od jednotlivých útoků k pravidelnému násilí

⦿    období agrese je střídáno obdobím klidu, tzv. „obdobím líbánek“, kdy se agresor chová k oběti hezky, omlouvá se, slibuje, že už se agrese nebude opakovat (což však nedodrží)

⦿    role oběti a agresora jsou jasně a nezaměnitelně rozděleny

 

Mýty o domácím násilí

Přestože začíná být fenomén domácího násilí i v České republice vnímán jako závažný celospolečenský problém, ze zkušeností obětí i odborníků, kteří se touto problematikou zabývají, jasně vyplývá, že ve společnosti stále přetrvává řada mýtů, které znesnadňují pozici oběti a naopak pomáhají pachatelům násilí.

Tyto rozšířené předsudky brání obětem, aby otevřeně hovořily o tom, co prožívají. Tvoří překážky při hledání a poskytování účinné pomoci obětem, omlouvají a racionalizují násilné chování pachatele a odvracejí pozornost od skutečného problému.

Mezi nejčastější mýty patří:

Násilí v rodinách není tak časté, jak se o tom mluví, je to něco, co se přehání.
Podle výzkumů zažilo 38% žen v České republice alespoň jednu z forem násilí ze strany partnera (bývalého či současného manžela nebo přítele).

Domácí násilí se odehrává jen v nižších společenských vrstvách…
Z odborných studií i z klinických zkušeností vyplývá, že k partnerskému násilí dochází ve všech společenských vrstvách bez ohledu na vzdělání, příjmy, bydliště a mnoho pachatelů i obětí zastává významné společenské postavení (lékaři, právníci, policisté, podnikatelé, zastupitelé atd.) Na jeho výskyt nemají vliv věk, náboženské vyznání ani rasa.

Oběť si násilí zaslouží, přímo si o to říká.
Mnoho lidí si myslí, že si některé ženy „nějaký ten políček zaslouží." Že si za všechno můžou samy, protože neustále sekýrují, na něco si stěžují, dráždí, popuzují, provokují. Anebo na druhou stranu nedělají dost, neplní své povinnosti. Avšak pravdou je, že nikdo nemá právo (ať už morální, lidské či právní) na druhého člověka užít násilí. Násilník nebere za své chování zodpovědnost a vše shazuje na svou oběť. Ve většině případů neudělala zneužívaná osoba nic proti obvyklým mezím.

Pokud oběť s pachatelem zůstává, asi jí to vyhovuje.
Důvody, proč zůstává oběť s násilníkem, jsou různé, málokdy však bývá příčinou zalíbení v nelidských a ponižujících podmínkách. Většinou se jedná o omlouvání násilníka (udělal to proto, protože …) a víru, že se agresor změní, dále strach odejít, citovou, ekonomickou, sociální závislost, strach násilníka opustit kvůli výhružkám a zastrašování, náboženské, kulturní a tradiční tlaky, kdy oběť má pocit, že musí zachovat rodinu za každou cenu

Příčina domácího násilí je alkohol.
Je vskutku pravdou, že se mnoho násilníků s nadužíváním alkoholu či jiných návykových látek potýká. Pravdou ale není, že alkohol nebo drogy udělají z člověka násilníka. Svádí-li pachatel vinu na alkohol nebo drogy, jedná se pouze o výmluvu. Zbavuje se tak zodpovědnosti a hází vinu na něco jiného, než je on sám. Zneužívání alkoholu nebo drog může být problém, který se také, vedle opatření k zamezení domácího násilí, musí řešit.

Je to moje (naše) věc.
Není pravda, že násilí na některém ze členů rodiny je soukromá věc, která by se měla řešit jen uvnitř rodiny a společnost s tím nemá co dělat. Vyplývá z pozice oběti, že je pro ni těžké, umět si pomoci sama. Proto existuje spousta podpůrných zařízení, společností, které vznikly, aby pomohly obětem a popř. také agresorům situaci řešit. Je užitečné, aby člověk v pozici oběti vyhledal pomoc venku. Může se obrátit na psychology, poradnu pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy, psychiatry, intervenční centra či organizace, které se specializují na pomoc obětem domácího násilí (nadaci ROSA nebo Bílý kruh bezpečí).

Pravda bývá někde uprostřed, vinu nelze svalovat pouze na jednu stranu.
Každý, kdo se potká s obětí domácího násilí, by měl mít důvěru v to, co říká. Zkušenost ukazuje, že když se výpověď oběti a násilníka rozcházejí, nebývá pravda někde uprostřed, ale většinou bývá situace ještě horší, než tvrdí oběť. Člověk v pozici oběti se většinou stydí za to, co se děje a připisuje vinu sobě.

Když mu vyhovím, budu se snažit a udělám všechno tak, zabráním násilí.
Toto tvrzení vychází z přesvědčení oběti, že si za násilí může sama, protože nedělá něco dostatečně a přesně tak, jak si násilník představuje. Problém je v tom, že i kdyby člověk dělal všechno, jak mu bylo určeno nebo jak bylo po něm požadováno, násilník si vždycky záminku najde, a co platilo včera, nemusí platit dnes. Pozornost by se měla obrátit na nepřiměřené chování násilníka.

Webdesign: MYSTERY DESIGN SERVICE, © 2006 - 2007 Copyright
Powered by SWEAL - Simple Web Engine for All Lubbers ;-) ver. 1.1b, Copyright © 2006 - 2007 Michal Hučík - ORDOZ
Render time: 0.16408 sec