Příběh z knihovny „Domácí násilí“

Ráda bych se všem, kteří z jakéhokoliv důvodu vyhledali tyto webové stránky, svěřila se svým životním příběhem, který hluboce ovlivnil život mé rodiny a mých blízkých.

Svého bývalého manžela jsem poznala velmi mladá a nezkušená a v osmnácti letech jsem se za něho provdala. Po krátké době jsem mu porodila tři děti. Během druhého těhotenství jsem vážně onemocněla a několikrát jsem byla hospitalizovaná v nemocnici v Praze. Dodnes se potýkám se zdravotními problémy a léčím se. Někdy mě přepadne lítost, pobrečím si, ale vím, že se nesmím litovat. Vždyť jsou na tom někteří hůř než já a já mám aspoň děti, které mě drží nad vodou a dávají mi sílu zvládat nelehkou životní situaci a jít dál.

Když jsme se vzali, vydělával tehdy bývalý manžel docela slušně a do toho měl i nějaké peníze občas bokem. Nikdy jsem nevěděla, kolik vydělává a odkud peníze bere, držel mě od rodinných financí v odstupu. Role v domácnosti jsme měli rozděleny. Brala jsem to tak, že já se starám o rodinu a domácnost a on o finance. Tak to vlastně bylo po celou dobu, o penězích jsem neměla přehled.

Po společně stráveném víkendu – asi před 10 lety u mých rodičů jsme se vrátili domů. Nečekaně mě v noci probudil s tím, že musíme řešit problém. Nechtěla jsem mu odpovědět na otázku, která pro mě nebyla nijak důležitá.

Hodil se mnou na sedačku, zavřela jsem oči a cítila dvě rány do nosu. Nevěděla jsem, co se děje. Tento útok byl první za dobu, co jsme byli spolu. Brečela jsem. Když mě uviděl v krvi, začal se hned omlouvat, ale já jsem se mu vytrhla a běžela jsem do koupelny, zamknula jsem se a nechtěla jsem ho ani vidět. Cítila jsem neuvěřitelné ponížení, bolest, vztek a bezmoc. Mlčela jsem a nereagovala jsem na otázky, to ho rozčílilo. Po napadení mne prosil, jestli mu odpustím. Řekla jsem, že ano, ale nezapomenu.

Skloněná nad umyvadlem jsem viděla krev, která mi stékala z nosu. Bylo mi špatně, dávila jsem se a chtělo se mi zvracet. Ráno jsem šla do práce s oteklým obličejem a on mi volal, jak mi je a jak se cítím. Všechnu vinu za to, co se stalo, jsem přikládala sobě. Taky jsem si myslela, že se změní, že na mě už nikdy nesáhne. Pořád byl s něčím nespokojený, nadával, že je doma po dětech nepořádek. Byla jsem stále ve stresu, když se měl vrátit z práce, vždycky jsme aspoň trochu uklidili, ať není zase zle. Tyto situace mi připadaly tak nějak jako život, pořád jsme jaksi fungovali.

Před devíti lety se manžel rozhodl, že si postavíme dům. Měl ale jasnou podmínku, že sepíšeme smlouvu. Pokud bychom se rozvedli, tak mně připadne buď barák nebo děti. Dětí bych se nikdy nevzdala, proto jsem jeho návrh odmítla. Tak to manžel zařídil jinak. Neměla jsem o jeho úmyslech tušení a nevěděla jsem dopředu, jak to zařídí. Myslela jsem, že tohoto není schopen. Stavba byla napsána na jeho otce. I přesto, že jsme stavili z „našich peněz“, tak jsem na žádný barák neměla nárok. Tehdy mi to nedošlo, teď však vím, že se mnou manipuloval. Během stavby domu jsem se starala o zedníky a pomáhala jsem, jak jsem mohla. Dokonce jsem si vymalovala, protože nezbyly peníze na malíře. Měli jsme krásnou kuchyň, sliboval mi, že mi koupí myčku, když mám zdravotní potíže. Když jsem se odvážila zeptat se, kdy k tomu dojede, osočil se na mě, že si na ni mám jít vydělat. Během stavby jsme bydleli u jeho rodičů a já se s tím musela smířit. Nikdy se mnou na nic neprobíral a já jsem pořád ustupovala. K mým rodičům jsem většinou jezdila sama. Vymlouval se, že přece nemá čas a musí dělat na baráku. Dalším významným okamžikem bylo, když si manžel našel zaměstnání přímo v místě bydliště. Začal pracovat v kolektivu mladších kolegyň. Pochopitelně, že jsem žárlila, protože byl jejich nadřízený. Také jsem cílila, že se něco mění a že se situace zhoršuje. Mladé holky mu mazaly med kolem pusy, a můj ex jenom rostl. V tu chvíli mi začal vyčítat všechno možné. Nejsem prý normální ženská, nechodím do práce, protože se mi nechce pracovat (kvůli zdravotním potížím jsem byla tehdy v plném invalidním důchodu. I přesto, že jsem nebyla zdravotně v pořádku, jsem si začala přivydělávat, aby byl doma klid. To mu zase vadilo, začal mě osočovat, že si v práci hledám chlapy. To, že on sám chodil na oběd v obležení několika kolegyň, už bylo v pořádku. Peníze se stávaly pravidelným tématem sporů. Společně jako rodina jsme nikdy nehospodařili. Chodila jsem na brigády, abych přispěla do rodinného rozpočtu i přesto, že jsem byla v důchodu a necítila jsem se dobře. Naše rodina však něco stála, manžel mi odmítal dávat peníze. Tak jsem si půjčovala od dětí a zase jim peníze vracela. Neušetřila jsem skoro nic. Když jsem se jednou vrátila z města, děti měly na stolku v pokoji každý položené peníze. Prý jim je dal taťka na jídlo, protože já je prý utratím. Cílila jsem se strašně.

Taky se začal častěji vytrácet z domu a začal chodit na diskotéky. Moc se mi to nelíbilo, pokoušela jsem se mu to rozmluvit, ale jednou, když chtěl odejít, mě přitiskl loktem ke zdi. Byl to druhý fyzický otok, na který jsem nebyla připravená. Škrtil mě, až mi spadly náušnice. Brečela jsem do rána na schodech a byla jsem zoufalá. Jsem prý stará, ale on je chlap v nejlepších letech, přitom já jsem o sedm let mladší.

Když jsem jednou dostala pozvánku na školní sraz, chtěla jsem jít. Na žádném jsem nikdy nebyla, tak jsem se rozhodla, že půjdu. Manžel mě tam však odmítl odvézt. I přesto jsem však na sraz jela, zajistila si hlídání i odvoz. Když jsem se na druhý den odpoledne i s dětmi vrátila domů, manžel na mne čekal v ložnici s otázkou, se kterým spolužákem jsem mu byla nevěrná. Když jsem řekla, že s žádným, hodil mě na postel a chystal se mě zbít. Křičela jsem a do toho přišly děti. I toto třetí napadení jsem stále omlouvala, myslela jsem si, že to naposledy. Přitom sám vykazoval signály, že se něco děje. Cítila jsem, že není všechno tak, jak má být. Než šel do práce, tak se sprchoval, dbal neobvykle na svou hygienu a hodně se voněl. Do toho si koupil motorku a padák. Na můj dotaz, jestli má jinou ženu, odpověděl, že ne. Ale já jsem tušila, že je to jinak. Mě samotnou pořád podezříval, že mám chlapy. I toto mi mělo dojít, že tímto zakrývá vlastní úlety a podrazy a já jsem mu stále věřila. Začal mi kontrolovat emailovou poštu, byl na mě napojený. Sám přišel s myšlenkou, abych měla milence. Až teď vím, že měl asi špatné svědomí a proto by ho jeho nevěra tolik nemrzela. Byl jak na houpačce, měl mě někdy strašně rád a za chvíli neuvěřitelně nenáviděl. Té jeho lásce jsem nerozuměla a v těch světlých okamžicích jsem stále cítila naději, že se změní a všechno bude dobré.

Začala jsem pátrat. Jeho chování bylo divné. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že někoho má. V jeho telefonu, jsem našla SMS, které nasvědčovaly tomu, že má někde vztah. Podlomily se mi kolena. Nemohla jsem tomu věřit. Já jsem se tak snažila, abychom zůstali jak rodina a teď taková rána a podraz. Nechtělo se mi žít. Po provalené nevěře mi řekl, že to ukončil. Ano, ale jen na chvíli, věděla jsem to. Bála jsem se, že zůstanu s dětmi sama. Do výchovy se však příliš nezapojoval, přesto jej děti měly rády. Měl u nich respekt, někdy z něj měly strach a s jeho chováním nesouhlasily. Vtloukal mi do hlavy, že chlapi jsou všichni stejní. Ponižoval mě, mé sebevědomí bylo na nule. Mám prý malé prsa, křivý nos a velké zuby. Pak mi ale řekl, že jsem krásná. Styděla jsem se za to, jak vypadám. Už jsem měla strach i nastoupit do autobusu. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají a že to ví. Začaly se mi honit hlavou myšlenky na sebevraždu. Nad vodu mě držely děti, které jsem sama vychovala. Představa, že by je vychovávala cizí ženská, byla děsivá.

Začal mě sytit myšlenkou, abych si našla milence. Prý ho to bude vzrušovat. Dal inzerát na milence nebo milenku pro nás. Já jsem na to neměla žaludek, vzdala jsem to, tak se urazil. Neumím prý nic dotáhnout do konce. Druhý pokus jsem taky vzdala. Potřetí mi řekl, že mám s muži komunikovat já, aby o tom nevěděl. V tom je prý to kouzlo. V noci na inzeráty reagoval prostřednictvím mé emailové pošty a odpovídal mým jménem, dodnes nevím, do čeho všeho mě namočil. Náš sexuální život byl docela uspokojivý, pořád chtěl zkoušet něco nového a zvláštního. S některými praktikami jsem nesouhlasila, přesto jsem na ně přistupovala, aby byl doma klid.

Dnes vím, že se mnou manipuloval. Potom mě ještě dvakrát fyzicky napadl a musela jsem být ošetřená. Neustále mne urážel, že hledám jen chlapy a vyhodil mě z domu. Dceři řekl, že má táhnout za mnou. Na druhý den mi volal, že mne miluje, že se mám vrátit. Jezdil za mnou k mým rodičům, brečel. Bylo to pořád dokola. Mělo mi dojít, že jsem jeho oběť a že mu jako oběť chybím. V tu dobu jsme byli už v rozvodovém řízení. Pořád jsem se nechtěla rozvádět, měl v tu chvíli mě i svou přítelkyni. On však v té době, asi před třemi lety, podal žádost o rozvod.

Po půlročním odloučení po rozvodu jsem se k němu vrátila. Sliboval, že začneme znovu a že odejde z práce. Srdce mi krvácelo, když odjížděl do práce a já věděla, že „ta je tam s ním“. Nový život se však nekonal. Dokonce mne chtěl jednou shodit ze schodů, za přítomnosti dcer po mně křičel, že mě tady nechce. Mimo všechno jiné začal hodně kouřit a pít alkohol. Spával v pracovně a já v ložnici. Míval stavy, kdy chtěl řešit naše problémy. Podle něho jsem měla problém já a měla jsem se jít léčit, protože on sám je prý normální. Začínala jsem pomalu věřit těm jeho lžím, že já jsem ta nenormální. Víc jsem se kontrolovala, jak a co říkám, aby to nepoužil proti mně. Pořád mně podezříval, že si stále stěžuju, dělám ze sebe chudinku. Když jsem mluvila s kamarádkou, prosila jsem ji, ať se nezmiňuje o našem rozhovoru.

Problémy chtěl řešit bohužel nejčastěji v noci, kdy já jsem chtěla spát. Pronásledoval mne po místnostech, do kterých jsem před ním utíkala. Snažila jsem se mu vysvětlit, že v noci nic nevyřešíme a že se má spát. Býval i opilý, snažila jsem se mu nabídnout odbornou pomoc. Tvrdil, že když je problém, má se řešit hned. Začala jsem spávat s dětmi, které se o mě bály. Byly malé, chtěly, abychom odešly, prý nám bude líp. Když se děti vracely ze školy a manžel v tu chvíli přijížděl domů na oběd, všímaly si, že mám ubrečené oči.

V noci si pro mě přišel nepravidelně, ať s ním jdu do pracovny. Chtěl se milovat. Bála jsem se ho, pro klid dětí jsem s ním šla. Když jsem s ním nechtěla jít, posílal mi SMS – nejdříve hezké a lákavé, když jsem odmítala, přitvrdil, abych za ním přišla. Jednou jsem náhodou zaslechla, jak říká nejstaršímu synovi, že prostřední dcera není jeho. Musela jsem na to reagovat, šla jsem za nimi a řekla, že je to lež. Vyhodil mě z pokoje, prý co tam hledám a otravuju, když mě nenávidí. Začal štvát děti proti mně. Hrála jsem o čas. Chtěla jsem s ním vydržet do prázdnin, kvůli dětem, aby v klidu dodělaly školu v prostředí, které znaly a nemusely nikam přestupovat. Ale jeho výpady a agrese se stupňovaly. Tou dobou jsem chtěla jít na brigádu. Nechtěl mě pustit, prý jestli půjdu, mám kufry před barákem. Jasně že jsem nešla. Když se napil, urážel mne a nadával mi i před sousedy. Když jsem se chtěla vyhnout jeho urážkám a jít na procházku, šel za mnou a urážel mne tak, aby to sousedé slyšeli. Bylo toho na mě moc. Nad vodou mne držela moje rodina, děti a jeho strýc a teta. V té době jsem nebyla schopna se najíst. Bylo mi strašně špatně, chodila jsem k doktorce na B 12, ale marně, moje psychika se hroutila jako domeček z karet. Jednoho dne mi o víkendu navrhnul, že spolu půjdeme do parku, kde si řekneme, jak dlouho tak budeme žít. Chtěl zase něco řešit, já už ne. Vůbec se mi nechtělo, tušila jsem, jak to dopadne. Přesto jsem jela. V parku začal s urážkami a výčitkami i před lidmi. Strašně jsem se za něho styděla. Křičel na mě, že mám okamžitě vypadnout z baráku nebo mě vystěhuje policie. To byla ta poslední kapka. Věci jsem už měla nabalené, tak jsem vzala ještě zbytek a utekla. Cítila jsem, že musím, jinak by mě zničil. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. I po tom všem jsem ho milovala a měla jsem chvíle, že se zase vrátím. Nejvíc mi tehda pomohla rodina a ti nejbližší. Po 14 dnech odloučení jsem přestala v noci spávat. Navštívila jsem odborníky – psycholožku a psychiatra. Dnes vím, že jsem to měla udělat už dávno. A jsem jim za jejich pomoc nesmírně vděčná. Je to skoro rok, co jsem problém domácího násilí začala řešit.

Přibrala jsem trochu na váze, cítím se skvěle. Otevřela jsem konečně oči, a vůbec nechápu, že jsem to nechala dojít tak daleko. Abych nebrečela nad svým živote,m, vrhla jsem se na dobrovolnictví. Cítila jsem potřebu pomáhat druhým. Bylo mi s nimi dobře. Pak jsem nastoupila do kurzu a ten mě ovlivnil na celé čáře. V psychologii v kurzu jsme se dotkli i tématu domácího násilí. Utvrdila jsem se, že můj ex manžel byl manipulátor. Při testu jsem splňovala všechny body pro znaky domácího násilí. Jak psychického, tak fyzického.

Zjistila jsem, že život, který jsme vedli, nebyl vůbec normální. Dá se žít jinak a lépe. Tento moment mne posunul dopředu. Dostala jsem skvělou práci. Práci, o které se mi ani nesnilo a nikdy bych nevěřila, že ji můžu dělat já. Udělal jsem si řidičák. Začínám být na sebe alespoň trochu pyšná. Ta ubohá nula bez sebevědomí, která v životě nic nedokázala, je tam, kde je. Kdyby to byla pravda, tak nedokážu to, co jsem dokázala. Je pravda, že mi to ještě úplně nedochází, jestli jsem něco dokázala. Jen získávám pevnou půdu pod nohama a trochu jistoty. Věřím, že všechno chce jen čas a bude to všechno dobré, nejen komunikace s okolím, ale i mé sebevědomí. Nejhorší je sedět a nedělat nic. Vyplatilo se mi vhrnout se na práci, koníčky, snažit se nemyslet na to, co bylo, ale myslet na to, co bude a hlavně se nevracet. S bývalým manželem nejsem přes půl roku v kontaktu a mám relativní klid.

Je to hodně těžké, ale jde to. Ráda bych chtěla svou životní zkušeností a příběhem pomoct jiným ženám, které prožívají něco podobného. Proto, prosím, myslete nejen na své děti, blízké, na kterých vám záleží, ale především samy na sebe. Každý z nás je hodnotný jedinec, který si zaslouží slušné zacházení, úctu a respekt místo pohrdání, ponižování a napadání.

Webdesign: MYSTERY DESIGN SERVICE, © 2006 - 2007 Copyright
Powered by SWEAL - Simple Web Engine for All Lubbers ;-) ver. 1.1b, Copyright © 2006 - 2007 Michal Hučík - ORDOZ
Render time: 0.15014 sec