Příběh první: „Konečnou tečkou byl po dvou letech vynucený anální styk…“

Ráda bych se s Vámi, čtenářkami těchto stránek, podělila o můj osobní příběh, který hluboce zasáhl do mého života. Možná pomůže těm, kteří se s něčím podobným ve svém životě setkali nebo právě prožívají, aby se rozhodli a dokázali v sobě najít sílu postavit se čelem fenoménu domácího násilí.

Bylo mi šest, když se moji rodiče rozvedli. Po rozvodu se mnou a mým bráchou zůstala máma sama. Moc si toto období neuvědomuji, jen si pomatuji, že doma stále chyběly peníze. Máma byla nervózní, našla si druhou práci, aby nám trochu přilepšila. Časem, to mi bylo asi deset, dovedla domů kamaráda. Moc šikovného chlapa, který se nám věnoval a pomáhal nám i finančně. Bylo to jedno z nejhezčích období mého života, které však netrvalo dlouho. Po třech letech společného soužití začal mámu psychicky deptat. Nadával jí do kurev a děvek, kontroloval jí osobní věci a sledoval ji. K tomuto neměl žádný důvod, máma žila jen pro nás a svého přítele. Postupně začal psychicky týrat i mě a bráchu. Nic mu nebylo dobré, všechno, co nebylo podle jeho představ, kritizoval a odsuzoval. Jednoho dne přišel z práce pozdě domů opilý a padla první rána. Máma z toho byla tak v šoku, že se nedokázala nijak bránit a nechala se zmlátit. Vzpomínám si, jak si utírala kuchyňskou utěrkou krev, která jí ztékala z nosu kolem úst, chvěla se po celém těle a zoufale jej prosila, ať ji nechá. Křičela na mě a bráchu, ať jdeme do svého pokoje a zůstaneme tam. Chápala jsem, že tohle není v pořádku, ale nedokázala jsem nic udělat. Seděli jsme v pokoji v rohu a čekali, až ta hrůza skončí. Po chvíli byt ztichl, „táta“ usnul. Následující den přinesl kytku a mámě se omlouval. Prý je na něj toho moc, v práci má problémy, a že to tak nemyslel. Takto se to opakovalo několik dalších let. Táta byl ubohý agresor a máma mu vždycky uvěřila, že se to stalo naposledy a nebude se to opakovat. Trvalo to do doby, než jsem odešla z domu a osamostatnila se a máma přítele pod tlakem mě a bráchy opustila. Přísahala jsem si, že nikdy nedopustím tomu, aby na mě nějaký muž zvýšil hlas nebo na mě snad sáhl.

S tímto předsevzetím jsem vstupovala do světa dospělosti. Sedělo to ve mně a tížily mne vzpomínky. Měla jsem problém navázat vztah s muži. Byla jsem docela hezká holka, vážný vztah jsem však nehledala i přesto, že mi kluci nadbíhali, kde se dalo. Nemohla jsem se srovnat s myšlenkou, že by vedle mě byl chlap. Vím, že to zní divně a nepochopitelně, ale tak jsem se bála, že mě potká to, co mámu, že jsem byla rozhodnutá zůstat sama. Než jsem potkala Pavla. Už při prvním setkání byl jiný, byl galantní, milý, usměvavý a rozhodnutý udělat pro mě cokoliv. Bránila jsem se pocitu, že k tomuto člověku cítím něco víc a že bych s ním mohla strávit víc, než procházku a návštěvu kina. Netrvalo dlouho, aby si získal moje srdce. Svěřila jsem se mu se svými obavami a se zážitky z mého dětství. Byl úžasný, trpělivě naslouchal, chlácholil mne a tvrdil, že to spolu zvládneme. Na nic netlačil, dával mi čas si to srovnat v hlavě a po celou dobu mi byl oporou. První milování byla katastrofa, plakala jsem bolestí a zklamáním. Postupně jsem si však zvykla a během sedmi let se nám narodily tři děti. Toto období bylo nejkrásnější v mém životě. Měla jsem hodného manžela, hezký zařízený byteček a v něm šťastnou rodinu. Vůbec jsem si tehdy nepřipouštěla, že by mohlo něco být špatně. Manžel mě už tehdy nepustil ke svým financím, ani jsem vlastně nevěděla, kolik vydělává a za co platíme, neuvědomovala jsem si, že jsem naprosto odříznutá od peněz. Každý finanční výdaj jsem musela dlouze zdůvodňovat, později jsem musela o peníze žádat dopředu a nosit z obchodu účtenky. Neměla jsem žádné kamarádky, veškerý čas jsem věnovala dětem a manželovi. Proto jsem ani nemohla srovnávat, že v jiných rodinách to funguje trochu jinak. Přesto jsem byla spokojená. Když mi končila mateřská dovolená, přemýšlela jsem, co budu dělat. Měla jsem ekonomické vzdělání a kurzy účetnictví, proto jsem hledala práci jako účetní. Manžel nechtěl, abych do práce nastoupila, Tvrdil, že mne a děti přece uživí a že bude rád, když přijde domů a bude mít doma klid, pohodu a usměvavou ženu. Neměli jsme společné zájmy, nikam jsme nejezdili a nic nepodnikali. Když jsem navrhla nějaký program, hned to odmítl s tím, že všechno stojí hodně peněz a my máme tři děti, které potřebujeme uživit. Bylo mi to divné. Kdyby to tak přece bylo, pustil by mne do práce. Téma zaměstnání se stalo předmětem hádek. Doma jsem se nudila, manžel chodil domů z práce unavený a podrážděný, paradoxně to vysvětloval tím, že musí pracovat za dva, abychom měli peníze. Protože jsem byla celé dny doma sama, začal mne kontrolovat. Zprvu se vyptával, co jsme s dětmi dělali, kde jsme byli a s kým jsme se viděli. Vlastně jsem nic nemohla, protože jsem ani neměla žádné peníze pro svou potřebu. Postupně mi začal plánovat organizaci a využití následujícího dne. Byla jsem v podstatě ráda, že mi přichystal program, byla jsem naprosto nesamostatná a neschopná si zařídit něco sama. Fungovala jsem jako stroj, Pavel přebíral naprostou kontrolu nad mým životem, naše komunikace spočívala v mém vyprávění, s kým jsem se viděla, kde jsem byla na procházce a v kolik jsem přišla domů. Nebylo mi to divné ani v té chvíli, když mi volala moje máma, že si Pavel ověřoval, zda jsem u ní byla na návštěvě. Doma mi to bravurně zdůvodnil tím, že měl starost, aby se mi nic nestalo. Vlastně mě to tehdy potěšilo, že mu na mě tak záleží, a že má starost o svou rodinu. Dnes však vím, že si mě psychicky a cíleně přisával k sobě samému i přesto, že se ke mně stále choval hezky a mile. Pomalu jsem se stávala na svém muži doslova závislá, nic jsem nerozhodla ani nepodnikla bez něj. Po deseti letech společného života se mi do cesty připletla spolužačka Alena z ekonomky. Náhodou jsme se potkaly v supermarketu, kde jsem byla na skromném nákupu. Když viděla můj nákup v košíku pro pětičlennou rodinu na víkend, protáhla obličej a zeptala se, jestli to opravdu myslím vážně. Když jsem jí odpověděla ano a trhala paní pokladní účtenku se slovy, že to musím doma vyúčtovat, nevěřila vlastním očím. Chvíli jsme spolu klábosily před obchodem. Ptala se, jestli jdu příští týden na třídní sraz z ekonomky, který je dlouhou dobu naplánovaný. Prý mi určitě byla doručena pozvánka s termínem a s podrobným programem. Bylo mi trapné Aleně vysvětlovat, že žádnou pozvánku nemám, ale celý následující den to ve mně hlodalo. Kromě nepříjemného pocitu jsem po tolika letech zatoužila vidět své spolužačky a zmizet na chvíli od svých dětí. Ten pocit byl tak silný, že jsem večer po Pavlově výslechu sebrala poslední zbytky odvahy a tiše se jej zeptala, zda mi náhodou domů nepřišla v poště pozvánka na třídní sraz. Zle se na mě podíval, pozvánku vytáhl a začal mnou pomalu manipulovat. Ať nikam nechodím, nebude to stát za to, on sám péči o tři děti určitě nezvládne a rád by zrovna ten večer strávil se mnou. Neměla jsem ani odvahu mu navrhnout, že bych požádala svou mámu, aby děti ohlídala. Souhlasila jsem, že zůstanu doma a uděláme si hezký večer. Trochu mi to bylo líto, přece jenom bych spolužačky ráda po tolika letech viděla. Ten večer, který měl být hezký, nestál za nic. Manžel usnul s dětmi v jejich pokojíčku, na mě si ani nevzpomněl. Měla jsem strašný vztek a poprvé se mi do mysli vkradla myšlenka, že to asi není úplně v pořádku a že chci i něco jiného, než jen stát u plotny, dělat s dětmi úkoly a večer se usmívat na svého muže. Zoufale mi začaly chybět i jiné kontakty, chtěla jsem udělat něco jinak. S tímto pro mě nepříjemným a zvláštním pocitem jsem žila několik dalších dní. Byly kruté. Na jedné straně touha něco změnit, na druhé strach a obavy z reakce svého muže. Už dopředu jsem věděla, že se mu to nebude líbit a bude mít výhrady. On sám však chodil pravidelně s kamarády na pivo, kde sledovali fotbal, někdy se vracíval i v pozdních nočních hodinách. Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, kde je a s kým tráví volný čas. Jak děti večer usnuly, rozhodla jsem se. Zeptala jsem se, jestli bych mohla někdy večer zajít s kamarádkou do kina nebo si zacvičit, nezapomněla jsem však dodat, že dám nejprve spát naše tři andílky a splním si všechny své povinnosti. Chvíli bylo ticho. Na tento okamžik nezapomenu do konce svého života. Vstal z křesla, jeho výraz zbrunátněl a v očích jsem zahlédla nenávist. Nestihla jsem ani uhnout a na tváři mi přistála facka. Zůstala jsem jako opařená. Čekala jsem cokoliv od výčitek, přemlouvání, nesmyslných argumentů, ale toto ne. V hlavě mi proběhla vzpomínka na svou mámu a na rozhodnutí, že tohle se mi nikdy nesmí stát. Nechápala jsem situaci, proč k tomu došlo a čím jsem Pavla tak rozčílila, nezmohla jsem se ani na slovo. Jediné štěstí, že všechny tři děti spaly a nebyly tohoto svědky. Pavel neutrousil ani slovo a odešel spát. Zůstala jsem sama v kuchyni a celou noc jsem proplakala. Došla jsem k závěru, že je to moje vina, neměla jsem ho rozčílit a nic po něm chtít. Další den přišel z práce a dělal, jako že se nic nestalo, byl ke mně neobyčejně milý a hodný. Byla jsem šťastná a namlouvala si, že to byl jen úlet a nikdy se to nebude opakovat. Ani mne nenapadlo uvažovat o nějakém řešení. Bohužel brzy se ukázalo, že první incident nebyl zdaleka ten poslední. Zoufale jsem se zmítala v pocitech viny, strachu a nejistoty. Začala jsem mít psychické problémy, shodila jsem na váze a začala jsem trpět depresemi. Manžel mne začal systematicky deptat. Kromě kontroly financí, času, mobilu, mne začal pravidelně ponižovat a vydírat. Začala jsem ztrácet pevnou půdu pod nohama. Konečnou tečkou byl po dvou letech vynucený anální styk, který jsem „fyziologicky“ nezvládla. Dodnes nevím, kde jsem sebrala sílu z domova odejít. Bez ničeho, zůstala jsem bez financí, střechy nad hlavou a s bolavou duší a se zabitou důstojností a sebedůvěrou. O svých pocitech se mi snad nechce ani psát. Pomohla mi máma, která se nemohla dívat na to, jak se trápím. Věděla své, a proto mi dala mi do ruky mobil s vyklepaným telefonním číslem na organizaci poskytující pomoc ženám ohroženým domácím násilím.

Dlouho se hojí rány na duši, nebudou nikdy zacelené, a proto chci dodat odvahu všem, kteří něco podobného zažívají, aby situaci řešili co nejdříve. Myslete prosím, mámy, na své děti a taky samy na sebe. Přeji Vám mnoho odvahy a sil.

Webdesign: MYSTERY DESIGN SERVICE, © 2006 - 2007 Copyright
Powered by SWEAL - Simple Web Engine for All Lubbers ;-) ver. 1.1b, Copyright © 2006 - 2007 Michal Hučík - ORDOZ
Render time: 0.16175 sec