Příběh třetí - Psáno životem

 

Psáno životem - Stačí jeden klik..

Může to být kdokoliv z nás. Může to být příběh kohokoliv. Také to nemusí  být příběh ničí.

Byla spokojená. Sama se sebou, se svým životem. Přesto jí něco chybělo. Spíš někdo. Měla pár dobrých přátel. Jen pár. Ale jen těch opravdu dobrých. Nikdy neshromažďovala kvanta lidí. Kdyby ano, možná by teď nedělala to co dělá.


Je v knihovně. Na počítači dělá věci do školy. Potřebuje k tomu internet. Ten doma nemá. Konečně poslední tečka. Vytisknout a hotovo. Kruci. Za dvě minuty jede autobus. Ten nemůže stihnout. Další jede za hodinu.


No co, počká. Koukne do e-mailu.Pár zpráv od přátel. Znáte to..pošli to x lidem nebo zemřeš. Nebo jakže to vlastně je. Také by mohla kouknout na profil. Kdysi si ho vytvořila. Vlastně jen tak..jako teď..prostě byl najednou čas. A zvýšila si tak vlastně naději..že už nebude sama.


Stále spousta času. Koukne, kdo je nový. Pár lidí. Nic neříkající profily..kdo ví, kdo je na druhé straně. Ne, nemá odvahu. Jí přece nemůže nikdo hledat. Proč taky?


Najednou přišel vzkaz. Zvědavě ho otevřela. Jeden z těch lidí, na které koukala, vlastně ani neví kdo to byl. Odpoví a podívá se znova. Další zprávu nečeká. V podstatě se slušně omluvila. Chtěla by, chtěla by aspoň doufat, ale nemůže.


Další vzkaz. A ještě několik. Od toho samého. Začíná vypadat, že je v pohodě. Začíná hlodat myšlenka..co když..? Koukne na hodiny. Další bus. Už musí domů. V dalším vzkazu telefonní číslo. Nevěří svým očím. Ani jeden tam nemá fotku. Zkusí napsat na to číslo. Odpověď se vbrzku dostaví.


Vypne počítač a běží na autobus. V kapse pípá SMS



Psáno životem - Ráj na Zemi..

Zářila. Nešlo to nevidět. Všiml si snad každý. Nesnažila se to schovávat. Schovává bolest, schovává starost. Radost a štěstí ne.


Psávali si často. Chodila do knihovny kvůli němu. Potkávali se v "místnosti". Občas čekávala marně. Ale nestěžovala si. Ona byla na střední. On na vysoké. Musí mít spoustu starostí. Spoustu problémů. Prostě nemohl. Občas jen tak čekávala v místnosti. Občas s někým prohodila pár slov. Většinou s těmi, co prosili o pomoc. Chtěla jim dát svou radu. Chtěla aby byli šťastní. Chtěla se se svým štěstím podělit, měla ho dost i pro ostatní. Bylo jedno, jestli je to dívka nebo hoch..


Občas přeci jen na poslední chvíli přišel. Srdce se jí roztlouklo a ruce se začaly klepat. Čas letěl. Občas mezi psaním s ním ještě odpověděla tomu někomu jinému, se kterým řešili jeho problém. Občas se překlikla a poslala to opačně.


V těch chvílích odcházel. Nechápala to. Bylo jí to líto. Nadávala si. Čím dál tím míň komunikovala s okolím. Nechtěla, aby zas odešel. Vždyť se na něj tolik těšila. Nakonec se vždycky ozval. Snažila se s ním o tom mluvit. Ale nic se nedozvěděla.


Čas letěl. Týdny běžely. Stále si jen psali. Pak dostali odvahu si zavolat. Překvapil ho její hlas v telefonu. Byl krásný. Viděl ji na fotce, ona jeho ne. Bylo jí to jedno. Věděli o sobě hodně. Věřila mu.


Byl čas se sejít. Osobně. Dělila je stovka kilometrů. Našli společné datum, kdy se jim to bude hodit. Měla tam cestu. Byl den otevřených dveří na vysoké škole. Byla se tam podívat. Ale vlastně myslela na to co bude potom.


Potkali se. Mluvili spolu. Bylo jim spolu krásně. Když se loučili, dali si pusu. Běžela na autobus. Plakala. Nechtěla. Musela. Bylo jim spolu krásně.



Psáno životem - Problémy v ráji..

Toho času, těch hodin, těch peněz. Ne, nepřepočítávala to na peníze. Vždyť to chtěla. Jak ráda slyšela cinknout svůj telefon. Neměla strpení, dokud si to nepřečetla. Věděla kdo píše.


Přišel výpis z banky. Hodně psali. Hodně volali. Hodně? Ne, to nejde říci slovy..
Odpoledne se bavili v "místnosti" dokonce jim vytvořil vlastní. Jak romanticky krásné. Takovou věc pro ni udělal.


Jezdila domů až když knihovnu zavřeli. Psali si SMS. Večer si šla lehnout. Ve dvanáct zazvonil telefon. Vzala hovor.


Povídali si o spoustě krásných věcí, o spoustě zajímavých věcí. Probrali spolu celý svět i vesmír. Nebylo téma, na které by se nedostali. Zazvonil budík. Bylo sedm ráno. Proboha, nestihla si ani lehnout! Nic se neděje, to zvládne. Oblékla se a šla do školy.


Nebyla jí zima, neměla hlad, neměla žízeň a nechtělo se jí spát. Žila, dýchala a bděla z něj a pro něj. Milovala ho. Věděla, jak má rád, když mu napíše. Když slyší její hlas. Co menšího pro něj může udělat?


Jen to bankovní konto kdyby tolik neřvalo..snažila se mu to naznačit. Nepochopil. Řekla mu to přímo. Pochopil. A jeho odpověď byla ještě jasnější. Nemá smysl abychom spolu byli, když mi nemůžeš napsat. Nechtěla ho ztratit. Milovala ho. Poradila si. Dokázala tu nulu ještě několik týdnů oddalovat. Viděla to spásné datum, kdy bude mít maturitu za sebou. To datum je spojí. Do té doby musí vydržet.


Bylo to k zbláznění. Byla unavená. Potřebovala se vyspat. Aspoň chvíli. Když přišla ze školy, usnula. Konečně. Neslyšela pípání mobilu. Nevzbudilo ji nic. Až za několik hodin procitla. Podívala se na mobil. SMS. Rychle odpovídá. Nic. Ticho. Třeba taky usnul.


Večer nic. Může spát. Ale radost nemá. Něco ji trápí. Něco ji hlodá. Ví, že něco není v pořádku. Ačkoliv nechápe, co se stalo. Má o něj strach. Spí neklidným spánkem. Ráno se probouzí ještě unavenější. Potřebovala by spát. Musí do školy.


Zkusí mu napsat. Celý den čeká. Přemýšlí, jestli má jít do knihovny. Nakonec jde. Nedočká se ho. Zkusí mu volat. Nic. Nezvedá, neodmítá, prostě nic.


Má o něj strach. Mohlo se mu cokoliv stát. Vždyť nikdo neví, že by ji mohl dát vědět, že se něco stalo.


Ozývá se za dva dny. Jakoby se nic nestalo. Jakoby v sedm ráno položili telefon a teď navázali. Ne, to přeci nemůže myslet vážně. Musí vědět, co se stalo.


Po několika telefonátech a zprávách se to dovídá. Upadl v metru na eskalátorech. Roztrhl si kalhoty. Bolí ho záda. Psal jí. Neodpovídala. Ano, byla to ta zpráva, kdy spala. Po několika dnech.

Měla pocit viny. Potřeboval utěšit, potěšit, slyšet hezké slovo. A ona tu pro něj nebyla. Protože spala. On trpí a ona si klidně spí. Není pro něj dost dobrá. Chtěla by být. Milovala ho. Udělala by pro něj cokoliv. A tímhle mu to nedokázala. Naopak. Klidně si spala..


Psáno životem - Maturitní ples..

Velké plánování a zařizování. Velké hádky ve třídě, kde už začínala ponorková nemoc. Nechtělo se jí, nemá tyhle akce ráda. Vlastně na žádném nikdy nebyla. Neví co ji čeká. Přesto ví, že tam půjde. Když už je s tím tolik práce. Uvidí jaké to bude. Třeba se jí tam bude líbit.


Ptala se ho, jestli by nepřijel. Ptala se ho dost dopředu. Nechce. Nemá to rád. Na svém maturitním plesu byl jen z donucení. Chápe to. Nepřemlouvá. Sama nemá ráda, když ví, že někam nechce, aby ji někdo přemlouval. S ním by se jí tam šlo líp, ale zvládne to i bez něj.


Čas běží. Ples se blíží. Přípravy vrcholí. Jen jednou se ho od té doby zeptala, jestli si to nerozmyslel. Jeho rezolutní ne jí stačilo.


Byla v půjčovně šatů. Psala mu to předtím, přesto jí teď píše. Ve chvilce mezi zkoušením mu odepisuje, že je v té půjčovně a teď nemůže.


Dovolila si dost. Dokud nebude po plese, tak s ní nepromluví. Stejně tam jde jen proto, aby si někoho našla. Ani nechtěla, aby tam šel. Jen se ho zeptala a když řekl, že ne, tak ho nepřemlouvala.

Cloumal jí vztek. Smutek i bolest. Vždyť ho milovala. To si opravdu nevšiml? To jí opravdu tak moc nerozumí? I ten zbytek radosti z plesu jí přešel. Málem se v kabince rozbrečela. Ne, nesmí. Nemusí vědět ostatní, že je jí smutno.


Před pár dny objednávala lístky. Objednala jeden navíc. Co kdyby? Teď věděla, že určitě ne. Na to už ho znala moc dobře.


Konečně byl den plesu. Dopolední přípravy, večer učesat, namalovat, obléknout. Těch hodin cvičení nástupu..snad to vyjde..občas koukla na mobil. Zbytečně. Držel slovo.


Večer přišel a zase odešel. Nebylo to zlé. Ale nemohla si to užívat. Stále přemýšlela co jí řekl. Že si sem jde někoho najít. Proboha koho?


Měla toho plné zuby. Samotná síla lásky k němu ji spalovala tolik, že neměla sílu ani se mu postavit, ale nechtěla jít ani podle něj.


Nakonec si přeci jen řekla, že za to může ta vzdálenost..až budou spolu, tak to snad už pochopí..snad ji konečně začne věřit. Věděla, že předešlý vztah neměl jednoduchý. I když nevěděla proč. Chtěla mu pomoci navrátit důvěru.



Psáno životem - Konečně spolu!?

Blíží se maturita. Je toho strašně moc. Mnoho stran v sešitech, ještě více stran v knížkách. Možná to podcenila. Přitom se snažila tak moc na to připravit. Chtěla být dobrá jako on. Chtěla mu ukázat, že je ho hodna.

I když měla pochybnosti. Odmítala vidět to co bylo. Nechtěla. Chtěla dál žít ve svém snu. Vždyť ráj je tak krásný. Na všechno měla omluvu. Byla to ta vzdálenost. Ta za všechno mohla, to v něm vyvolávalo pochybnosti o ní. A to co prožil před tím. Nemůže jí věřit, když ho jiná zklamala. Chápe ho. Aspoň si to myslí.

Jen by ho teď trošku potřebovala. Potřebovala by slyšet, že bude fajn. Že to bude v pohodě. Místo toho samé výčitky. Že nezvedá telefon, že neodepisuje, že není v knihovně...proboha jak to má všechno stíhat? Jen klid..bude dobře, jen klid..

Zítra je maturita. Nespí. Ještě znovu pročítá některé stránky. Zvoní telefon. Nemá chuť to zvednout. Ale třeba jí chce říci něco milého. Povzbuzujícího.

Vezme to. Výčitky. Nevydrží, položí to. Opět telefon. Nemá na to nervy. Zvedne to. Snaží se mu vysvětlit nevysvětlitelné. Své pocity, svůj strach. V odpověď jí jsou výčitky.

Ve čtyři ráno se slzami usíná.

Zvoní budík. Jde do školy. Už je to tady. Vše proběhlo v pohodě. Ne, není tak dobrá. Ani tak dobrá jak by sama chtěla být. Ale má to za sebou. Je šťastná.

Jediná. Vyčte jí, že má navíc.

Zuří. Možná by jí jeho podpora pomohla. Nedočkala se jí. Pochyby. Jsou tu pochyby. Zahání je. Teď je důležité udělat zkoušky. Pak budou spolu a bude krásně. Vždycky, když jsou spolu, je krásně. Za tohle může jen ta vzdálenost.



Psáno životem - Společný život

Tak to dokázali. V jednom pokoji. Spolu. Teď už jim nic v cestě ve štěstí nestojí. Zdá se. Jen kdyby to štěstí viděli stejně.

Brzy poznává jak se spletla. Ale má tolik starostí. Přestup na vysokou školu je docela skok. Spousta nových věcí. V cizím městě. Spousta cizích lidí. Nevnímá to. Tuší to. Nechce to vidět. Stále ještě ne. Stále sebou nechá zametat. Aby měla klid. Miluje ho? Po tom všem? Sama neví. Má zmatek.

Noční přednášky. Stále. Celou noc. Ne, není to ten dialog o všem možném. Výčitky. Co udělala a neměla, co neudělala a měla. A když ne výčitky, tak aspoň neustálé buzení. "Já se učím, tak tu nespi" Drsně. Zpočátku světlem, hlukem, jemným pošťuchováním. Za pár měsíců kopáním. Připadá si jako ve zlém snu. Nic nesmí. Všechno musí. "přines, odnes, udělej" On leží na posteli u notebooku. Za celý den se skoro nezvedne. Ona se chce učit. Nemůže. "přines, odnes" Proboha co tam ještě dělá? Připadá si jako nula. Bez něj přeci není nic. Bez něj by tu přeci nepřežila. V cizím městě. Cizí lidi. Zlí lidi. On ji před nimi ochrání. On ji poradí. On to tu zná. On je zná. On ví.

Chce jet na pár dní domů. Výčitky. "To mě tu necháš samotného? Mezi čtyřmi stěnami? To se tu mám zbláznit? Takhle mě máš ráda? Jsi sobec. Nic než sobec."

Pochybnosti. Možná má pravdu. Není schopná sama myslet. Její myšlení je přeci špatné. Ona všechno myslí špatně. On to přeci ví.

Kam až to dopracovala? Na začátku byla celkem spokojená. Jen byla sama. Teď už není sama. Ale není spokojená. Chtěla by to změnit. Ale vždyť ona je ta špatná.
"Jé, ty máš fajn přítele, vypadá sympaticky." Tyhle a jiné věty to jsou které se přidávají k těm jeho. Hlas v ní ji říká, že má zmizet, že má pravdu. Ale to je přeci ten hlas, který všichni označují za ten špatný. Všechno vidí moc černě. Prostě nějaká krize. Za chvíli to bude dobré. Chce to jen čas. Teď jsou nervy ze školy, možná trošku ponorka..

Pojede domů. Na víkend. Pak se vrátí. Výčitky. Pak celý víkend ticho. Nemluvil s ní. Měla pocit, že udělala chybu. Zase. Měla ho poslechnout. Třeba by byl hezký víkend. Jak je to vůbec dlouho, co jim spolu bylo krásně? Dvacet dní trápení na jeden den štěstí? Třicet dní? Je to jedno, ale rozhodně ten poměr není obrácený. Může za to ona. Je špatná. On ji chce přeci pomoci se změnit. On je ten hodný. Ona ta co si toho neváží.



Psáno životem - Práce

Leží na matraci vedle něj. Připadá si trošku jako pes. V pokoji nejsou dvě postele. Jen jedna. Kterou dobrácky přenechala kdysi jemu. Sama leží jen na silnější matraci vedle jeho postelí. Naplno to tak působí na její podvědomí.


Přemýšlí. Za tři hodinky musí vstávat do práce. Měla by spát. Před chvílí skončil jeho několikahodinový monolog. Slyšela ho jen v polospánku. S otevřenýma očima. Naučila se tak. Aby si aspoň trošku odpočinula. A on do ní nekopal, že usíná, když s ní mluví. K smíchu. On mluví. Ona poslouchá.


Přemýšlí, co se za těch několik hodin dozvěděla. Všechny zklamala. Nezvládla první semestr. To jí nemusel říkat. Věděla to moc dobře. Zklamala rodiče, zklamala sebe. Zklamala i jeho. Není ho hodna. Není si už zdaleka jistá, že chce. Jen nemá sílu odejít. Ona je nula.


Našla si práci. Nebude viset rodičům na krku. Fajn práce. Bezva kolegové. Hrozné vedení. Nic není nikdy růžové. Dvanáctihodinové směny – placené. Další hodinka až dvě při přípravě a pak úklidu. Stále stát. Nesmět si sednout. Po hodinách trávených ve školní lavici trošku nezvyk.

Chodí domů unavená. Má všeho plné zuby. Mnoho nových věcí, které se musí v práci naučit. Komunikace s lidmi. Také občas obtížná. Opět by potřebovala obejmout a utěšit. Jsou v jedné místnosti. Přesto dál než kdysi. On je někdo. Ona je nic.


Co to říkal dál? Ano, neumyla nádobí. Odešla v sedm ráno. Přišla. Přišla? Připlazila se v jedenáct večer. Ráno opět do práce. Byla ráda, když vlezla do koupelny a pak do postele. Tedy na matraci vedle něj.


Neumyla jeho nádobí po jeho obědě. Který si musel on sám ohřát po celodenním ležení na posteli. Vůbec nevěděla, jestli do té školy ještě chodí. Ale asi jo. Měl poslední rok..Sama měla v práci jen čtyři housky. To byla snídaně, oběd i večeře. Věděla, že by ji vytkl i to. Je slaboch. Nedokáže ani den nejíst.


Ne, nedokáže. Má v živé paměti jak to vypadá, když po třech dnech nejedení člověk kouká na suchý rohlík a jen z toho pohledu je mu špatně. Nechce to zažít. Tělo to ani nenechá. Pokud nic nesní, je jí špatně. Aniž by jídlo viděla. Aniž by to trvalo tři dny. Stačí do odpoledne. Snažila se mu to vysvětlit. Marně. Nechala ho vést dál monolog.


Přeci jen asi občas zavřela oči. Párkrát do ní strčil nohou. Neměla sílu na odpor. Neměla sílu na nic. Teď zhasnul. Konečně by mohla spát. Nemůže. Za pár hodin do práce. Dvanáct hodin stát. Chodit. Radit lidem, Mluvit s nimi. Tvářit se příjemně. Bavilo jí to. Ale dny byly dlouhé. Noci ještě delší.


Věděla, že s ní teď moc není, že je unavená, že nemá sílu. Ale na co? Stejně by se ničeho hezkého nedočkala. Možná kdyby našla sílu umýt po něm to jeho nádobí. Ale k čemu? Našel by si něco jiného. Už to věděla. Ne, jen to tušila. Pravda je někdy tak krutá, že si ji člověk nemůže přiznat.


Přiznat si, že se spletla. Že on není člověk jejího života. Ne, už ho dávno nemilovala. Žila ze vzpomínek. Ale vzpomínky bledly. Nebylo na čem stavět. Sice občas přihodil jiskřičku..


Metoda cukru a biče. Když zvířátko vycvičíte, už jen práskáte bičem. Cukru moc nedostává.



Psáno životem - Konečně prozření?

Blížilo se léto. Opět dostala status studenta. Jeho poslední prázdniny se blížily. Nechtěla je jen tak promrhat. Představa, že s ním tráví tolik času ji děsila, ale na druhou stranu stále ještě slepě věřila. Že za všechno může ona. Jen ona je ta špatná. Teď bude odpočinutá, v pohodě, v klidu..teď to musí být dobré.

Byl jeden z těch "cukrových" dní. Smáli se. Bavili se. Bylo jí fajn. Viděla na jeho tváři úsměv. Byla šťastná. Pošťuchovali se. Škádlili se. Lechtali se. Chytil ji trošku víc. Bolelo to. Nepouštěl. Bolelo to dost. Prosila, ať povolí. Neslyšel ji? Neposlouchal ji? Bylo mu to jedno? Skoro už řvala ať ji kouká pustit, že to bolí. Nic. Několikrát se ho snažila zbavit. Nic. Zmobilizovala síly a konečně se jí ho povedlo odstrčit. Konečně úleva.


Lehl si na svou postel a otočil se zády. Nepromluvil s ní. Snažila se zjistit co se stalo. Bez výsledku. Cloumal jí vztek. Vždyť přeci nic neudělala!? Teď určitě ne! Jen chtěla, aby ji pustil!? Nepromluvil s ní další dva dny. Třetí den když přišla z práce, už tam nebyl. Jel domů. Byli prázdniny.


Jela také. V hlavě zmatek. Čekala týden. Nic. Ne, nepsala mu sms, nevolala mu. Necítila se, že by to byla její chyba.


Přeci jen jí bylo líto utíkacích prázdnin. Stavila se v knihovně. Napsala mu e-mail s návrhy, co by mohli podniknout. Žádná odpověď.


Neměla výčitky. Za pár dní si zvykla. Přestala všude tahat telefon, kterému už dávno vypla vyzvánění. Znervózňovalo. Pokaždé když zapípal, byla to špatná zpráva. Něco provedla. Ani nevěděla jak. Teď jí to vlastně vyhovovalo.


Začla si uvědomovat tu krásu klidu a pohody. Žádný strach. Byla doma. S těmi které měla ráda a oni ji. Nevyčítali jí tu školu. Zkouší to znova. Teď už to bude dobré. Už ví jak. Bylo jí krásně. Léto bylo krásné a ona byla ráda, že je doma. Nikam se jí nechtělo.


Z práce volali, že by ji na pár dní vzali na brigádu. Souhlasila, do Prahy se jí sice nechtělo, ale malá změna, na pár dní..


Jela tam s obavou. Vyplnila se. Byl tam. Hned první večer. Výslech. Co dělala, proč se neozvala. On čekal. Měla vztek. Měla hrozný vztek. Na něj. Říkala mu o tom e-mailu. Že to byl on, kdo neodpověděl. A že vůbec nechápe co se stalo.


Vysvětlil jí to. Dostala vztek ještě větší. Všechno byla opět její chyba. Ne, teď byla přesvědčená, že ne. Nedala se. Hádali se. Moc se hádali. Konečně zjistila co se to stalo, když s ní přestal mluvit. Naštval se, že ho odstrčila velkou silou.


Nevěřila svým uším. Ona řvala bolestí a on nic. A když ho odstrčí, tak on si stěžuje, že ho to bolí! A ten e-mail...ten asi smazal se spamem. Představila si sebe na jeho místě. Jak by dopadla. Kdyby se odvážila říci, že ho smazala. Aniž by ho četla.

Hádali se dlouho do noci. Syčela z něj nenávist. Ale z ní také. Z něj navíc výhrůžky. Nakonec se uklidili ke spánku. Ležela na matraci a přemýšlela. Hlavou jí běžela myšlenka, že jestli neusne dřív jak on, tak ho zabije. A pokud usne dřív jak on, tak zabije on ji.
Raději Zavřela oči. Ne, nůž je blízko, ne, nepůjde tam. Nesmí tam jít! Rozumíš? Nesmíš se zvednout, nebo to uděláš! Lež tak jak jsi, ani se nehni..běželo jí hlavou. Neponese jeho krev. Nechá se zabít. Asi usnuli zároveň. Ráno se probudili oba



Psáno životem - Budeme přátelé

Pár dní to vedle sebe přežili. Komunikace na bodu mrazu, ale ani jí to nevadilo. Po celodenním pobytu v práci byla ráda, že si může lehnout na svoji matraci a před dvanáctou unavená usnout. V klidu. Žádné kopání, výčitky, nic. Jen ty pohledy..

Byl jí ukradený.

Za pár dní se opět rozjeli domů. Bez rozloučení. Beze slova.

Pochopil, že udělal hloupost. Nechal ji moc dlouho bez svého vlivu. Vzdálila se mu. Už ji neměl ve své moci. Ať se snažil jak chtěl, už se u něj neplazila po kolenou aby jí odpustil. Dokonce se mu vzepřela.

Nevěděl co dělat. Zkusil to znovu po dobrém. Napsal sms. Odpovídala vždy do několika minut. Uběhlo několik hodin, než dostal odpověď. Nejradši by ji seřval, ale nemohl. Tím by to pokazil ještě víc. Spolkl tu opovážlivost a znovu něco napsal. Odpovědi se dočkal. Ale rozhodně nesplnila časový limit.

Prázdniny se blížili ke konci. A on nebyl dál. Cítil, že se mu to nedaří. Ztratil hlavu. Zavolal jí. Zvedla to. Neuklidnilo ho to. Tak jak byl naštvaný, se do ní pustil. Čekal, že po hromadě "cukru" jí bič překvapí. Překvapila jeho. Od plic mu řekla, co si o něm myslí. A řekla mu KONEC.
Konečně věděla co chce. Sice si upletla velký problém. Kde bydlet. Sehnat bydlení za rozumný peníze v Praze, kde by to utáhla, na začátku semestru je dost problém. A kolej samozřejmě nemá. Ale to je vedlejší. Konečně po dlouhé době na sebe byla hrdá.
Chvíli mu trvalo, než si přeložil v hlavě, cože se to vlastně stalo. Ale nemínil se vzdát. Ještě ne.
Podlehla euforii. A bylo jí ho i líto. Neumí opouštět. Umí jen odpouštět. Bylo jí ho líto, protože ho kdysi milovala, protože si s ním měla kdysi tolik co říci, protože si ho kdysi strašně vážila. Protože se styděla, co ze sebe nechala udělat. Jak by tu dobu na začátku strašně ráda vrátila. A na tohle všechno zapomněla. Věděla, že to nejde. Dva roky života nejde nikam vrátit.
Překvapil ji. Poslal ji zprávu, kde se moc omlouval. Za to, že jí ublížil. Že to nebylo cílem, že ji chtěl jen pomoci, že nevěděl, že to tak cítí....a prosil, jestli by ho nemohla ještě chvíli překousnout jako spolubydlícího. Pokoj sám neutáhne ani jeden. On se nemá kam narychlo odstěhovat..
Vlastně jí to vytrhlo trn z paty. Také neměla kam jít. A vysvětlovat taťkovi, proč potřebuje odvézt všechny věci takhle ze dne na den..to se jí také moc nechtělo. Ačkoliv už všichni kolem viděli, že to není normální vztah, styděla se tak moc, že jim to nemohla přiznat, že už to ví. Ona ani nevěděla, co ostatní viděli už dávno.

Jak velkou chybu udělala, měla teprve zjistit.



Psáno životem - Peklo teprve začíná

Jela do Prahy s obavou. Podmínky byli jasné. Jsou dva spolubydlící. Ale co když to on nedodrží? A co když ona podlehne? Ne. Nesmí. Nechce. Ví, co chce. A tohle to rozhodně není.
Nic se neděje. Tváří se normálně. Mohou spolu běžně komunikovat, mohou se i smát. Občas zaznamená jakousi slabou snahu se jí přiblížit, ale úspěšně to pacifikuje již v zárodku.
Přesto jí není na pokoji hezky. Naštěstí se škola o většinu času postará.
Prý vysoká škola, spousta času...ano. Hodina až dvě mezi přednáškama. Zbytečné čekání. Ale teď jí to nevadí. Naopak. I když nic už ve škole nemá, tak tam zůstává. Než být na pokoji s ním. Raději je tam. Letos dokonce našla pár přátel. Nikdo neví co prožívá, ale jak týdny jdou a oni se poznávají, přeci jen cosi tuší.

Na pokoj přichází až po desáté večer. Většinou. Ze začátku jí vítá usměvavý obličej, ale jak týdny jdou, vše se vrací. Opět přichází výčitky. Nevěří svým uším. Opět jsou tu bezesné noci monologů, opět je zde kopání, aby nespala.

Ráno vstává daleko dříve než musí. Odchází dříve, než se on probere. Přichází většinou, až když on spí. Nemá sílu. On přesto častokrát čeká. Čeká na ni. Občas to zkouší podobrém. Občas pozlém. Nic nezabírá. Ona na dobré nereaguje či ho odmítá. Špatné jen útrpně snáší. Žádné výsledky. Prostě to chce jen přežít. Každý den chodí kontrolovat pořadník na kolej. Stále se blíží, ale fronta je nekonečná.

Připadá si v pasti. Sice s ním už nic oficiálně ani neoficiálně nemá, přesto peklu neunikla.
Už neví, co by ve škole dělala, aby tam zůstala déle. Napadl ji spásný nápad. Přihlásit se do jezdeckého klubu. Vždy to byl její sen. Tak proč ne teď? Udělá to. A je šťastná. Tak, že se před ním prokecne. A právě ty noci před tím, než jde na jízdárnu jsou nejhorší. Nejdelší monology. Jakoby věděl, že v ten den potřebuje nejvíce síly a energie. Kterou on jí nedopřeje.
Vydrží to několik týdnů. Pak přeci jen přijde den, kdy se rozhodne tam nejít, protože na to nemá. Nemá sílu udržet oči otevřené. Raději zůstane ve škole. Takhle by ji Sam akorát ukopal. Nevybrala si jízdárnu poblíž. Nevadila ji dlouhá cesta tam ani zpátky. Vlastně tak byla spokojená. Byl důvod jezdit na pokoj později.

Ten den jí to poprvé zneklidnilo. Ve chvíli, kdy by měla dorazit na jízdárnu, jí přijde sms."Kde jsi?" Lekne se. Rozhlédne se kolem. Nikde ho nevidí. Přemýšlí. Napíše mu pravdu. "Ve škole" Po příchodu domů opět spousta řečí. Monolog až do rána.
Další týden si ji opravdu vychutnává už od začátku. Jít na jízdárnu nemá smysl. Vždyť by se opřela o vidle a usnula. Opět zůstane ve škole. Opět stejná sms. Rozhodne se lhát. "Jsem na jízdárně" vždyť on neví, kde přesně ta jízdárna je. A další výčitky, že nechodí kam má, už nechce. Vždyť je to proto, že nemá sílu.

Přijede večer na pokoj. On tam není. Překvapí jí to. Ale když přijde několik minut po ní, nezeptá se. Je jí to jedno. Je to jen spolubydlící.

O to jí čeká větší překvapení, když do něj málem vrazí na zastávce tramvaje, která ji má večer odvézt na pokoj následující večer. Mlčky ji táhne do nedaleké restaurace KFC.
Je jí tam nepříjemně. Sedli si proti sobě ke stolečku. Nic neobjednávají. Všichni na ně koukají. Naštěstí netrvá dlouho a začnou se zase zabývat svými kuřaty.
Tiše proti sobě sedí. Nic neříkají. Ona ani neví, co chce on slyšet. On ji nenapoví. Je jí jasné, že ví, že nebyla den předtím na jízdárně. Přemýšlí o tom jak může vědět, že tam nebyla. Vzpomněla si, že ten den vyrazil na tramvaj s ní, ačkoliv normálně nikam nechodí. A že když vystoupila na té zastávce, on mohl o zastávku dál, která je nedaleko téhle. Věděl tedy, že první kroky vedly ke škole. Dál jí to uniká.

Dál sedí tiše proti sobě. Ona se mu snaží dívat do očí, on uhýbá. Nechá toho a hledí vedle něj. Opět zaregistrovává, jak na ně po očku lidi koukají. Musí vypadat zvláštně, taková dvojka. Nakonec jí pobídne k mluvení. Jen na sebe něco krátce štěknou. Zase je ticho. Došlo jí, proč včera přišel později. Čekal na ni na jiné zastávce.

Nakonec se zvednou a odchází. Opět začíná monolog, jak se to snažil vyřešit v klidu mezi lidmi. Ona stále nechápe, co řeší. Proč ji řeší. Je jen spolubydlící. On jí vypráví pohádky o tom jaký prožívá o ní strach, když samotná chodí tmou. Bože, jak dobře si vzpomíná, když chtěla aby jí přišel pomoci s těžkou taškou. Večer. Potmě. Když přijížděla na pokoj. Měl ujít jen pár metrů. Ochota sama. Zůstal koukat na televizi. Ne, na některé pohádky už je velká.
Napětí se stupňuje. Už nemá sílu na sebe dál beze slova nechat házet všechnu špínu světa. Malá hádka. O tom, jaké k sobě mají a nemají povinnosti. Stejně je to zbytečné. Každý si vede pravdu svou. Ona nakonec rezignuje. Leží na matraci, přikrytá až po bradu a drží si ruku. Ano, tiskne si ruku k tělu, protože už párkrát málem vystřelila jemu přímo do obličeje.
Nechápe to. Ona, která nikdy nikomu facku nedala, by ji teď dala. Bez přemýšlení. Ale dobře chápe, že by nemusela přežít. Slova řežou, ale přeci jen bydleli v jedné místnosti s kuchyňským nožem. Věděla, kdo by měl více síly ho získat. A nepochybovala, že by ho neváhal použít.



Psáno životem - Poslední kapky

Věděla, že na té jízdárně byl. Věděla tedy, že ji sleduje. Jen neví, kdy a jak. Čeká ho na každém kroku. Je z toho ještě více vyplašená. Daleko víc, než si je ochotná připustit. Přesto se s ním snaží vyjít v pohodě. I když ovzduší je už asi stejně nedýchatelné. Prostě je to v ní.
Rozhodla se, že dorazí na pokoj dříve. Potřebuje se učit. Knížku tam zapomněla. On je tam. On snad vůbec do té školy nechodí. Nebo vlastně co dělá. Vždyť minulý rok měl končit. Ale z náznaků pochopila, že neudělal státnice nebo je vůbec nedělal. Samozřejmě kvůli ní. Jak jinak. Ne, necítila se za to zodpovědná. Štvalo ho to. Moc. Ať dělal co chtěl, všechno jen snášela. Občas se pokusila o odpor. Ale nepodléhala.

Byla na pokoji brzy. Překvapilo ho to? Rozhodně na sobě nedal nic znát. Vzala si knížku, a otevřela ji. Židle. Či spíše malá polo rozmlácená křesla která v místnosti byla nebyla vhodná k dlouhému sezení. Dala stranou deku z matrace a posadila se na ni. Zády se opřela o stěnu. On ležel vedle na posteli u notebooku. Jak jinak.

Začetla se. Věděla, že jí něco říká, ale odmítala se vzdát písmenek chemie. Rozčílilo ho to. Velice. Tak, že mu pěst vyletěla. Odnesla to jen kniha, která přeletěla místnost. Překvapilo to asi oba. Začala hádka. Jen krátká. V jejím průběhu si došla pro knihu a s hraným klidem se vrátila do původní polohy. Bylo jí jedno, co jí udělá. Při jeho prvním nádechu a tím i odmlce si dala knížku před oči. Nebyla schopna vnímat text, ale mohla tak alespoň vypadat. Čekala co přijde. Spíše zvědavě, než se strachem. Chtěla vědět, čeho je schopen. Zůstalo jen u slov. Která se míchala s písmenkama chemie. Smysl nedávalo ani jedno.

Nevydržel to. Vstal a začal chodit po pokoji.

Odložila knihu a sledovala ho. Podíval se na ní. Chtěl telefon. Chtěl si vymazat své číslo. Natáhl se pro něj, že si ho vezme sám. Stihla ho vzít. Přeci nebude sahat do jejích věcí. Nastalo přetahování. Vyhrál. Ale to věděla od začátku. Neměla šanci. Ale bez boje se prostě nevzdá. Rezignovaně vzala knížku a opět se do ní snažila začíst. On mezi tím koukal do jejího telefonu.
Začal se rozčilovat. Nenašel se tam totiž. Byl tam, ale ne pod žádným milým přídomkem. Prostě pod jménem a příjmením. Jako celý seznam. Žádný "broučínek", "láska", nebo "miláček" Prostě suše. Vztekle jí hodil telefon zpátky. Jen ho uložila na původní místo. Ani do něj nenahlédla. Večer je kupodivu klid. Říká si, že možná ho mrzí, co udělal, tak se raději drží zpátky. Je možné, aby byla stále ještě takhle naivní? Bohužel ano. I když, možná má on opravdu strach.

Druhý den totiž zkusmo v tramvaji koukne do mobilu. Mít ho po ruce, tak ta kudla je v něm, ani neví jak. Proto byl tak potichu. Ano, nemohl se najít. Udělal to tedy jednodušeji. Vymazal kompletní seznam, archiv zpráv i všechny upomínky. Zmocnil se jí vztek. Nebýt v tramvaji plné lidí, tak asi řve nahlas. Takhle vše jen tiše spolkla a přemýšlela, jak je to dlouho, co si udělala "papírovou zálohu" Naštěstí moc dlouho ne.

Po skončení školy jela rovnou domů



Psáno životem - Pokus o stěhování

Bylo to jasné. Po víkendu dojde škemrat za vedoucí koleje. Nebo sehnat místo na koleji jiné školy. Bude to sice do školy dál a vše dráž, ale ten klid..

Po návratu do školy začíná plnit svůj plán. Je zhacen hned zpočátku. Vedoucí koleje není k zastižení. Chodí tam několikrát za den. Ani jednou. Dává přednost té jejich koleji, nechce nikam k "cizím" přesto to po dvou dnech vzdává.

Vyplňuje formuláře na koleje UK. Netrpělivě čeká na formulář. S kamarádem jdou po chodbě jejich koleje. V jeho pokoji o tom mluví. Tiše, co kdyby byl někde za rohem. Připadá si trošku paranoidně.
Dojde se podívat na instrukce v e-mailu, kam má jaké potřebné dokumenty a zálohu doručit. Vyjde z počítačové místnosti. A stojí tam on.

Je zmatená. Ne mírně, ale hodně. On všechno ví. Ale jak? Jak? Začíná výčitkami. Ale rychle přechází k prosbám. Aspoň do konce ledna. (je prosinec, poslední den před vánočními prázdninami) Nebude si jí všímat, bude ticho...Jen ať zůstane..

Je to neuvěřitelné. To je fakt tak blbá? Bohužel. Možná ho stále ještě přes všechnu snahu miluje. Ještě tam je těch pár jiskřiček rozdmýchaných před více než dvěma lety.
Přemýšlí. Přemýšlí dlouho. On trpělivě vedle sedí a čeká. Psí oči upřené do jejích. Má je tak krásné. Chce hlavou zakroutit že ne, ale nejde to. Jediné čeho je schopná, je říci ano. Ještě není z jeho vlivu. Pochopil to on. Pochopila to i ona.

Doma to nepochopil nikdo. Není se co divit. Už byla přeci z toho venku.



Psáno životem - Lednová noc

Vánoce utekly. Byl čas navrátit se do lavic. To by jí ani tak netrápilo. Hlavně byl čas vrátit se do toho pokoje. To ji trápilo víc. Nadávala sama sobě, že nenašla tu sílu.
Překvapil ji. Vše zvládal v pohodě. Jak slíbil, tak splnil. První týden odezněl. Odjížděla domů s pocitem, že to přeci jen přežije. Kolikrát se ještě bude muset mýlit, než pochopí?
Další týden. Zkouškové nadosah. Předtermíny zkoušek akorát hoří. Venku zima. Není si kam ve škole sednout s přáteli a probrat fyziku. Všude plno. Nakonec vítězí jediný volný stůl v nekuřácké hospodě. (Tady je prostě asi většina kuřáků a tak dávají přednost jiným podnikům v areálu školy. Dala si Sprite. Je dopoledne. Koukají do knížek a snaží se o výpočty. Někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Vyruší je nutnost vrátit se na přednášky.
Vrátí se na pokoj jako vždy. Už od dveří je tam dusno. Co je? No nic. Staré koleje. Zatne zuby. Usíná. Pár šťouchanců ji vrátí do reality, ale ne na dlouho. Už je zvyklá. Usne u všeho.
Následující den opět vyráží do školy. Ráno předtermín z chemie. Nemá strach. Jde to jen zkusit. Buď to vyjde, nebo ne. Kupodivu ano. S radostnou náladou jde vstříc přátelům. Zasedají ke "svému" stolu v nekuřácké hospůdce. Dává si Sprite. Otvírají opět fyziku.
Práci přeruší, jen aby si došli na oběd. Pak se opět schází u známého stolu. Dává si opět Sprite (nedivte se, že už si ho v životě nedá) Knížky jsou za chvíli minulostí a oni si jen tak povídají. Přeci jen jim trošku odkryje tajemství svého života. Ne, nemohou to pochopit. To nemůže nikdo. Nikdo, kdo to nezažil. Možná to tak má být.

Zdaleka jim neřekne všechno, vidí, že i ta troška stačí k jejich údivu. Sedí dlouho. Povídají. Když se podívá na hodinky. Hrkne v ní. Je docela dost. Přeci jen..po tom včerejšku..ne, nechce mu zase uhýbat..ale nedá jí to.

Vejde do pokoje. Tiše doufala, že už bude spát. Bohužel se tam svítí. Otevřela dveře. Pozdravila. Neslyšela odpověď, jen zvedl oči a zadíval se na ni.Odložila batoh a odešla do koupelny. Za chvíli se vrátila. Stál uprostřed místnosti a koukal na její telefon odložený na stole. Začala si nadávat, že ho nechala bez dozoru.

Z myšlenek ji vyrušila jasná slova: "Můžu Tě poprosit, abys odešla?" Nebyla si jistá, že dobře slyšela. Nechápala obsah. Jako ve snu se zeptala, jestli si tam smí nechat věci. Neuměla si představit, jas s duchnou chodí po Praze. Dovolil to. Požádal ji o vrácení jeho SIM karty a flashdisku, které jí dal kdysi k narozeninám, vánocům.. Simka jí byla ukradená, nepoužívala ji. Na flashdisku měla pár docela dobrých věcí do školy. To se bude blbě shánět znova. Nicméně nepoužila nejmenší projev protestu. Byla tak konsternovaná, že automaticky všechno vyndala. Vlastně moc nechápala, proč odchází. Má na ten pokoj stejný nárok jako on. Ale představa hádky, představa toho jak jí vystrkuje za dveře..ne, to jí nešlo do hlavy. To si neuměla představit, že by skončilo dobře.

Rychle si přehrála v hlavě co má v batohu, jestli s tím může přežít noc. Usoudila, že ano. Zvedla ho a odešla do nočních ulic hlavního města.



Psáno životem - Noční město

Ani nevěděla kam jde. Jen tak ze zvyku došla na zastávku tramvaje. Teprve tam na ni padla tíha beznadějnosti situace studené lednové noci. Tiše polykala slzy, nechtěla budit pozornost, ale nešli zastavit. Nejhorší bylo vědomí, že si za to může sama. Mohla být už přece pryč..
Z myšlenek ji vytrhl zuřivě svítící telefon. Přišla sms. A ne jedna. Byli od něj.
Vyléval si zlost. Ne úplně slušně. Zjistila, že věděl, že během dvou dnů stihla být 3x v hospodě (ano, tolikrát si tam dávala Sprite. Už nikdy) Vylekala se. Co když půjde za ní? Ale vyděsila se ještě víc, když narazila na zprávu od kamarádky: "Prosím Tě ozvy se, jestli můžeš, jinak volám policajty. Mám o Tebe strach" Co ona mohla vědět? Jsou od sebe víc než 100km, nemluvili spolu ani nepamatují..a o tomhle nemá ani ponětí. Nebo..Vzpomněla si, jak koukal na ten telefon. A tenkrát, když mazal ten seznam..vůbec nesledovala co dělal.
Okamžitě odpověděla, že je v pořádku, že žije, ať si nedělá starosti. Bylo jí zoufale, sama by nejraději zavolala policajty, ale co by jim vyprávěla? Vždyť přeci nic protizákonného neudělal. Přemýšlela, že něco udělá sama. Aspoň přes noc, aby ji nechali "v teple" Ale není ten typ.

Přemýšlela, jestli psal i rodičům či někomu jinému. Jestli jim nemá zavolat, aby věděli, že je v pořádku. Ale řekla si, že ne. Kdyby se báli, tak zavolají. Takhle je akorát bude děsit. To nemá smysl. Stačí jedna vyděšená osoba. Ona.

Zamířila zpátky do hospody. Za přáteli. Už tam nebyli, ale přesto byl kamarád tak hodnej, že přišel. Musela s někým mluvit. Bylo toho nějak moc. Mluvili spolu hodinu a půl. Bylo půl druhé ráno. Dost se nasmály, přesně to potřebovala. Udělat si z toho srandu. Pozvání na pokoj odmítla. Stejně by nemohla spát. Přišla další fáze vzpamatování se ze šoku. Touha chodit.
Rozloučili se a ona vyrazila. Venku byla zima, pěkně to táhlo. Věděla, že musí někam více mezi domy, kde to bude chráněnější.

Kdo ví, kde všude byla a jaké části navštívila. Poznala jen Václavák, Staromák, Karlův Most, Hrad..to byste nevěřili, jak obrovské krysy běhají kolem Svatého Václava. Ale moc příjemné místo to není..brzy se stáhla zpět ke škole. Konečně přišel den. Ukázala se přátelům, aby věděli, že žije. Na vedoucí koleje opět neměla štěstí. Nedalo se nic dělat. Jela domů.



Psáno životem - Stěhování

Nebylo cesty zpět. Kdyby ano, už by to porušilo úplně všechny zákony zemské. Bylo jen jedno řešení. Které mělo být už dávno provedené.

Seděla vedle taťky, na sedadle spolujezdce. Nebyla to příjemná cesta. Utápěla se ve svých myšlenkách. Přemýšlela, jestli tam bude. Jak se zachová on. Jak se zachová ona. Jak se zachová taťka. Vlastně neví, jak moc toho taťka ví. Asi moc ne. Jsou věci, o kterých nemluví téměř s mamkou, natož s taťkou. Přesto ji tam ochotně veze.

Vchází do pokoje. Taťka jde s ní. On leží na posteli. U sebe notebook. Jak známý pohled. Překvapeně vzhlédne. Možná chce něco říci, ale všimne si taťky. Jen pozdraví. Dostane nejistou odpověď. Zlobí se na sebe, že to nedokázala říci jistěji.

Je ticho. Rychle balí. Snaží se postupovat systematicky. Klepou se jí ruce, podlamují kolena. Všechno ji má tendenci z rukou vypadnout. Musí se soustředit. Chtěla by to pobrat najednou. Nedaří se. Rok a půl života nelze sbalit do uzlíku a jít. Cítí na sobě jeho pohled. Budou se muset vrátit.

Ticho přerušil tichý hlas. Málem to ani nepostřehla, jak byla zabraná do balení. "Nemusíš se stěhovat, nikdo Tě odsud nevyhání, klidně tu můžeš být"

Zavrávorala. Cítila v jeho hlase chlup nejistoty. Ale snažil se to pronést normálně. Jako by se nic nestalo. Jako by si ona svoji noc na ulici vymyslela ve své fantazii. Opět začala přemýšlet. Co když mu křivdí?

DOST!
Ne! Konec! Konečně jí to docvaklo. Tahle jedna věta jí všechno prozradila.
Ano. Přesně tak. Donutit jí pochybovat sama o sobě. Donutit jí pochybovat o tom co vidí. Pochybovat o tom co cítí, co slyší! Ne. Je konec. On to ví. Byl to jen chabý pokus.
Nesnažil se ani tak přesvědčit jí. Ale taťku. Pochopila to, když viděla taťkův tázavý pohled. On tomu opravdu nerozuměl. Nemohl tomu rozumět. Takový slušný, vzdělaný hoch to je. Navíc jí právě teď nabídl, že tam může zůstat. A třeba to vyřešit v klidu.

Jdeme. Řekla rázně a popadla tašky. Taťka také něco pobral. Ještě jednou se vrátili. On vyšel za nimi před dům. Nabídl jí, že předá klíče bytné. Klidně mu je dala. O setkání s bytnou nestála ani za nic. On byl její miláček. Ano, s lidma to on opravdu uměl. Věděla, že ji bytná nemá ráda. On jí vždycky pomohl s počítačem. Kdyby věděla, co o ní říká, jak o ní mluví, když odejde...Dala mu je do ruky, řekla ahoj, otočila se a nastoupila do auta. Ani se za ním neohlédla. Cítila směs úlevy a vyčerpání. Nechala se vyhodit u školy. Vzala si jen malý batůžek s tím nejnutnějším. Sedla si před kancelář koleje. Neodejde, dokud s ní nebude mluvit.

Po několika hodinách se dočkala. Bylo to rychlé. Dostala do ruky klíče. Cítila strašnou úlevu. Má postel. V pokoji. Ze kterého ji nikdo nebude vyhazovat. Byl to třílůžák. Bylo jí úplně jedno, kdo budou spolubydlící. Větší peklo už to být nemohlo. Trochu jí hlavou vířily všechny ty strašlivé zvěsti o spolubydlení, které jí On navyprávěl.. Byla tam jen jedna. Moc fajn. Ona neměla sílu být vzhůru. Zašla do koupelny a šla spát. Měla toho dost.

Uprostřed noci ji probudila noční můra. Oddechla si. Byl to jen sen. Podívala se na mobil, kolik je hodin. Byla tam zpráva. Operátor ji s úsměvem sděloval, že na její žádost změnil heslo k jejímu účtu. čtyři hodiny v noci. Nechápavě na to koukala. Byla moc unavená. Napadlo ji, že je to jen pokračování noční můry. Doufala, že stále spí. Nespala.



Psáno životem - Technika se bouří

Neměla čas se tím zabývat. Čekala zkouška z matematiky. Neměla na ni nejmenší myšlenky. Ale věděla, že první termín bude nejlehčí. Opět se jí rozpadl sen o klidu. Nepochybovala, kdo je za změnou hesla.

Před učebnou se potkala s přáteli. Poznali to na ni hned. Už neměla sílu schovávat svůj bol. Už ho bylo moc. Pocit úlevy opět vystřídal pocit strachu. Vyprávěla jim to. Kamarád vypadal moc, že jí chce něco říci. Ale nechtěl. Vypáčila to z něj. Vlastně dodnes neví, jestli jí řekl všechno. Ale nebylo to potřeba. I on byl zatažen do té "hry" volání, SMS. Z čísla, které patřilo jen jedinému člověku. SMS vysvětlující, prosící i vyhrožovaní. Podlomila se jí kolena. Ne. Bláhová. Myslela, že tomu snadno unikne. Moc snadno. Nebyla schopná počítat. V hlavě jí běhaly všechny ty věty. Zkouška nedopadla dobře. Bylo jí to jedno. Podařilo se jí uklidnit. Myslet. Jde na operátora. To se musí vyřešit. Její telefon. Marně hledá slova vysvětlení. Operátorský poradce na ni stejně kouká nevěřícně. Naštěstí má paušál. Občanka, data souhlasí. Skoro. Malá změna bydliště. Tedy změna. Vystěhování pod most. Tedy pardon, pod nádražní lampu. Papírově. Město neuvedeno. Teď už pán za pultíkem kroutí hlavou. Odříkala mu hesla, která tam měla. Naštěstí měli kompletní záznam. Identifikoval ji. Říkal jí zadané heslo. Pousmála se. Bylo to číslo erotické linky, na kterou v tu dobu byla reklama na každém kroku. Určitě to došlo i tomu pánovi.

Změnili heslo. Na úplně nesmyslný shluk číslic a tak dlouhý, jak jen to šlo. Modlila se, aby si to pamatovala. Kontrola objednaných služeb. Nevěřícně poslouchala. Hromada objednaných placených služeb. Vše nechala zrušit. Spočítala si sumu. Bude to muset prostě odepsat. Už pomalu odchází, když onoho pána napadne, jestli nemá zablokovanou SIMkartu. Možná pochopil, že se děje něco nestandartního. Zkusil zavolat ze svého telefonu na její. Nešlo to. Odblokoval SIMkartu. Už bylo vše v pořádku. Stavila se ještě na počítačích. Napadlo ji změnit veškerá hesla. Pro jistotu. Přihlásila se na e-mail. Změnila heslo. Pak i na druhém. Všude dala jiné. Naprosto nesmyslné. Vrátila se na první e-mail, jestli se přihlásí. Nepřihlásilo jí to. Nepřihlásilo jí to ani na ten druhý. Nepřihlásilo jí to ani jinde. Nebylo to tím, že by zadávala špatně heslo. Prostě neexistovala. Ať se přihlašovala kam chtěla, nikam jí to nepustilo. Rozhodla se založit nový e-mail, prostě jen tak, na zkoušku. Vypla počítač a odjela domů.

Stalo se toho moc na to, aby to doma nevyprávěla. Musela si s někým promluvit. Už to nedokázala nést všechno sama. První se jí zeptali, jestli to už není na udání. "Na policii?" Zděsila se. Ne, to přeci ne. Pitvat se v tom, rozebrat to. Co se stalo. Co se dělo. Vždyť se zas tak nic nestalo. Telefon je v pořádku, vše funguje..

Přešel víkend. Pondělí. Jede do knihovny. Chce zkusit e-mail. Funguje. Vše je v pořádku. Spokojeně jede domů. Přišla SMS. Operátor jí s úsměvem sděluje, že si úspěšně změnila heslo. Zlý sen. Je to jen zlý sen. Ale ví, že není. Zkouší volat. Kamkoliv. Bez úspěchu. SIM karta je zablokovaná.

Znovu se rozjede do knihovny. Znovu zkouší e-mail. Nejde to. NEJDE TO! Zoufalost a beznaděj. Kdy tohle skončí? Ne, nepochybovala. Tohle má na svědomí jediný člověk. Má na to vzdělání. IT technik z VŠCHT. Kdo jiný by k tomu byl lépe předurčen?
Nechává to tak. Nic neřeší. Nemá na to sílu. Není kde. Počká, až odjede do Prahy. Znovu do ní všichni hučí. "Jdi na policii" Pomalu dochází k tomu, že ano. Ne, není o tom přesvědčená. Nevěří, že by to pomohlo. Ale co jiného?

V Praze zamíří opět za operátorem. Je tam jiný člověk. Slečna. Znova trapné vysvětlování. Znova identifikace. Znova rušení služeb. Odblokování SIMkarty stojí moc. Ví, že to není nic platné. Dokud bude mít tohle číslo. On nepotřebuje znát heslo. On se tam dostane jinak. Nechá ji zablokovanou. Kolem prochází lidé. Mezi nimi i ten, co jí pomáhal minule. Pozná ji. Ona jen hlesne "Už zase" "Jděte na policii" To až jeho slova. Slova cizího člověka, který netuší vůbec nic co se děje, ji přesvědčí. Ano. Půjde.

Slečna se snaží. Volá na vyšší místa. Snaží se vysvětlit nevysvětlitelnou situaci. Snaží se domluvit změnu telefonního čísla pro paušál, pro který to není dle jejich podmínek možné.
Nahoře není nikdo, kdo by rozhodl. Bere si od ní číslo kam může dát vědět rozhodnutí. Bojuje o zákazníka svého živitele. Tuší, že by šla jinam.

Po několika dnech se skutečně ozývá. Diktuje jí její nové číslo. Odblokovává s jejím dovolením SIMkartu. Snad dostala slečna prémii za „záchranu klienta pro firmu“. Ona se tam aspoň staví, aby jí poděkovala.


Psáno životem - První cesta na policii

Ne, nechce se jí tam. Ani náhodou nechce podstupovat další trapné vysvětlování někomu, koho bude nejspíš jen zdržovat. Ale má na vybranou? Má jinou možnost, jak si zajistit klid? A bude ho potom opravdu mít? Pokud to nezkusí, tak to nezjistí. Navíc z něj má stále strach. Ví, že ho stále zajímá, když si dává takovou práci. I když..třeba..jakou práci. Pokud ji nějak sleduje. Kolikrát věděl něco co vědět prostě nemohl?

Je rozhodnuto. První policejní stanici kterou potká, tu navštíví.

Stojí před vysokými těžkými dveřmi. S bušícím srdcem je otvírá. Sotva jí na to stačí síla obou rukou, aby pohnula dveřmi. Stojí v šedivé místnosti. Vysoké klenuté stropy. Připadá si strašně malinká. Titěrná. Má pocit, jako by sama něco provedla. Tmavá chodba. Chvíli trvá, než se rozkouká. Přemýšlí co dál. Když si všimne okénka. Za ním sedí uniformovaný muž. Přistoupí k němu. Snaží se mu vysvětlit co chce. Zběžně mu vysvětluje své problémy. Technické problémy. Po očku sleduje jeho místnost. Stůl, židle, lampička. Na stole mechanický psací stroj.
Zůstane na něm viset očima. Mechanický psací stroj. Vysvětluje problémy s internetem. Podívá se mu do očí. Vidí v nich jen velké otazníky. Popadá jí beznaděj. Jak může vysvětlit něco, čemu sama tolik nerozumí, někomu, kdo tomu rozumí evidentně ještě méně? A ještě po něm chtít, aby jí pomohl?

Ani moc neprotestuje, když jí posílá na operátora pro nějaké papíry. Až venku jí docvakne, že ty papíry jí operátor nikdy nedá. Že jsou to jakési "důkazy" pro které by si uniformovaní pánové měli dojít sami, aby je dostali.

Jen tak pro jistotu se tam jde zeptat. Dostala přesně tu odpověď, jakou čekala.

MEZINÁRODNÍ DEN PROTI NÁSILÍ NA ŽENÁCH

Valné shromáždění OSN vyhlásilo 25. listopad Mezinárodním dnem proti násilí na ženách. Přitom vyzvalo vlády jednotlivých zemí, mezinárodní organizace i jednotlivé neziskové organizace, aby na tento den pořádaly akce zamířené na zvýšení povědomí o tomto problému.

Pod pojmem „násilí na ženách“ Valné shromáždění OSN rozumí „činy schopné způsobit fyzické, sexuální nebo psychické poškození, ať již ve veřejném nebo soukromém životě“. Obecně je pod tímto pojmem rozuměno domácí násilí, sexuální zneužívání a znásilnění, obchod se ženami či jiné genderově podmíněné násilí jako např. ženská obřízka, řízené násilí na ženách ve válečných konfliktech, zabíjení novorozeňat ženského pohlaví či tzv. vraždy cti. Rozhodnutí o vyhlášení Mezinárodního dne proti násilí na ženách (54/134) bylo přijato i s ohledem na Deklaraci o eliminaci násilí na ženách z prosince 1993 a na Všeobecnou deklaraci lidských práv i řadu dalších deklarací.

Webdesign: MYSTERY DESIGN SERVICE, © 2006 - 2007 Copyright
Powered by SWEAL - Simple Web Engine for All Lubbers ;-) ver. 1.1b, Copyright © 2006 - 2007 Michal Hučík - ORDOZ
Render time: 0.15786 sec